Turecko 2003
    Fotky

Přepis našeho cestovního deníku:

8.8.2003 11:00, Beograd, Nečik

Vyjeli sme včera 15:40 z Brna hl. n. do Budapešti. Dojeli sme na nádraží Nyugati a další vlak jel z Keleti, takže sme jeli metrem. Koupili sme si lístky. Na Keleti sme měli ještě asi 2 hodiny času a tak sme se s Gabčou vydali pěšky do centra k řece. Všude v Budapešti je neuvěřitelný množství bezdomovců, dokonce sme viděli jednoho, kterej ležel úplně nahej v jednom výklenku u chodníku, měl na sobě spoustu černých fleků a vůbec vypadal dost mrtvej. U řeky sme zhlídli osvětlenej most a velkou osvětlenou budovu na protějším břehu na kopci a vydali sme se zpět. Už se nám nechtělo pěšky, tak sme jeli metrem (tentokrát bez lístku). Co čert nechtěl, tentokrát byli uplně u každýho vchodu a východu revizoři. Chtěli po nás dvou 14 EUR pokutu, což se nám ale vůbec nechtělo platit, takže sme neuměli ani anglicky ani německy a tvářili sme se strašně nešťastně tak dlouho, dokud ten revizor nemávl rukou a nenechal nás jít. Ostatní kontroly už sme ňák proběhli.

Taky sme všude potkávali spoustu Čechů (aj z Jarošky), kteří jeli stejnýma vlakama. Překvapení nás čekalo, když se začali nastupovat do vlaku do Bělehradu. Měli sme totiž místenku pro vůz 416 a problém byl v tom, že ten vlak žádnej vůz číslo 416 neměl. Chvilu sme nevěděli co dělat a mezitím se ostatní vagóny narvaly k prasknutí. To se nám teda nelíbilo, tak sme ještě s jednou českou rodinkou začali vyvolávat nepokoje. Načež došel borec a odemkl ještě jeden prázdnej vagón. Později sme zjistili, že to je právě vagón č. 416 a že si ho asi ti celníci (nebo železničáři?) chtěli nechat pro sebe. Parchanti! No naštěstí jim to nevyšlo. Asi v sedm ráno sme byli v Bělehradě.

Zde následovalo další překvapení, poněkud silnějšího kalibru - totiž vlak, kterým sme plánovali jet dál až do Istanbulu, prostě zrušili. Paní na informacích moc sdílná nebyla, řekla, že to prostě nejede, nevím proč a to bylo všechno. Pak nám jeden taxikář řekl, že ten vlak už nejezdí asi 3 měsíce, nicméně se nikdo neobtěžoval to zaznamenat do nějakýho systému dostupnýho v ČR.

Tak sme šli do internet café a hledali další možnosti. Nakonec sme našli náhradní řešení, taky přes Sofiu, s tím, že budem v Istanbulu asi o 12 hodin později. Tak to nakonec není tak hrozný.

Právě sme nasedli do vlaku (tentokrát má vagón, na kterej máme místenku) a za chvilu vyjíždíme.

9.8.2003 13:00, Edirne, Nečik

Tak ten vlak z Bělehradu do Sofie byl celkem pěknej - měli sme kupéčko a časem sme v něm byli sami. Ale taky byl strašně pomalej - na to, že to byl rychlík stál snad úplně v každé díře po cestě a někdy aj uplně mimo jakoukoliv zastávku. No asi za 12 hodin (zhruba 23:00) sme byli v Sofii. Odtud jel vlak do Plovdivu, kterej na nás naštěstí počkal, protože sme měli zpoždění. Takže sme do něho narychlo přeběhli a zjistili, že je totálně narvanej. Takže sme se usádlili na chodbičce u dveří. Celou cestu sme stáli (asi 2,5 hodiny) a navíc tam furt někdo chodil na záchod - byla tam početná skupina mlaďochů, kteří fest chlastali.

Do Plovdivu sme dojeli asi ve 2 v noci. Vlak dál do Svilengradu (hranice s Tureckem) jel 5:40, takže sme měli přes 3 hodiny čas. Naštěstí tam byl nonstop stánek se zahrádkou, takže sme si koupili pivo a bagetu a příjemně poseděli. Ke konci už sme dost usínali.

Před 5:40 sme nasedli do vlaku a vyjeli. Zase sme měli kupéčko, takže sme se trochu vyspali. Ve Svilengradu sme si vzali taxál na hranicu (asi 15 km, 10 EUR). Pak sme ju pěšky přešli. Cestou sme vyměnili turecký prachy (1 ML (milion lir) je asi 20 Kč). Za hranicema sme se svezli autobusem do Edirne (6 ML) a pak ještě dalším z Edirne na velký autobusový nádraží u dálnice (3 ML). Tam sme koupili lístek do Istanbulu (36 ML), autobus jel asi za třičtvrtě hodiny. Při čekání sme si dali od nádražního roznašeče místní čajík - byl takovej hořkosladkej - dobrej. Teď sme v tom autobuse - je pěknej a ještě nám tady polili ruce voňavkou a dali kelímek vody.

Jinak v Edirne sme viděli z autobusu první mešity - bylo jich tam strašně moc a byly strašně hezký. Taky spoustu tenkých a vysokých minaretů.

Doplňující informace: (Babča)
  1. Děda ve vlaku z Bělehradu měl chlupy v uších a divný oko
  2. Když sme čekali v Plovdivu, chtěl po nás houmlesák cigáro, pak se přisákl na Myšáka a říkal mu Isus (Ježíš) a furt opruzoval, ale policajti briskně zasáhli a odehnali ho
  3. Celní prostor mezi BLG a TUR je asi 2 km dlouhá betonová džungle
  4. První dojmy z TUR jsou pozitivní, zatím, snad to vydrží
  5. Čech ve vlaku BEL -> SOF nám poradil hledat spoje spíš přes německý dráhy (jel do Plovdivu a pak k moři)
Doplňující informace: (Gabča)

Takže, ZATÍM se nepotvrzuje nic z hrůzostrašných báchorek o divokém Východu a nebezpečných atentátnících, jak to šíří Nova. Bus z Edirne do Istanbulu je fakt luxus, servíruje se kafíčko, čajík nebo cola (a my jako správní Češi si to náležitě užíváme - aby ne, když je to zadarmo :-) ). Chlapík tu pobíhá s osvěžovačem vzduchu a pilně osvěžuje... No, Čebusáci by se sem měli přijet inspirovat!

10.8.2003 20:30, Mačka, Nečik

Do Istanbulu sme dojeli co nevidět. Přijeli sme na autobusový nádraží, kde bylo spousta společností. Okamžitě se na nás vrhli a začali nás přesvědčovat, že právě jejich společnost je nejlepší. nakonec sme jednu vybrali - do Trabzonu to stálo na každýho 50 ML. Do odjezdu sme měli ještě asi 1 a 1/2 hodiny čas, tak sme proleyli to nádraží (centrum bylo daleko, tak sme se na něj zatím vykašlali). Koupili sme si kebab (podle Gábiny to ale nebyl pravej tureckej, tak nevim...). V 18:00 sme vyjeli směr Trabzon - cesta měla trvat 18 hodin. Ze začátku to šlo strašně pomalu, furt sme ještě po Istanbulu nabírali další lidi (přejeli sme po mostě přes Bospor a sme v Asii). V noci se sem tam stavělo na odpočívadlech. Asi v 11:00 už sme byli kousek před Trabzonem, když všichni z autobusu vystoupili a zůstali sme tam jen my. Tak už ten velkej autobus nepokračoval a místo toho nám najali menší. Ve 12h sme byli v Trabzonu.

Doplňující informace: (Gabča)

Seděli sme na zadní pětce a před Juru si sedl kluk a celou cestu na něj úpěnlivě dělal prosebný pohled, jestli se může opřít, ale neúspěšně. Byl to asi syn jednoho z řidičů.

Na odpočívadlech sou mešity a vypadají jako záchodky - zvlášť vchod pro baby a zvlášť pro chlapy.

Vedle mě seděla jakási baba, se kterou sme tak trochu komunikovali - rukama nohama - jediná cizí řeč, kterou Turci ovládají.

V Trabzonu - zase spousta lidí, spousta zmatku, přesvědčování, smlouvání o ceně... Nakonec sme to ke klášteru Sumela získali za 20 ML (pro všechny). Ještě sme si koupili hrozen (mňam) - bez pecek!

Pak sme se nalodili a odjeli. Když sme dorazili na místo, schovali sme bágly do jakési šatničky (funguje to tak, že stačí chvíli bezradně postávat na chodníku a vcukuletu si člověka někdo všimne a pomůže - Turci - aspoň tady na východě jsou neuvěřitelně milí, vstřícní a pohostinní) a vyrazili serpentinami ke klášteru. Čím výš sme byli, tím hustější byla mlha. Nahoře bylo vidět tak na pět metrů, výhled z oken může být za pěkného počasí úchvatný, bohužel - nebylo nám přáno. Pak sme slezli dolů a do odjezdu chyběla tak hoďka, tak sme se usalašili na takovém místě, kde Turci grilovali a pinkali si s balónem. Babča hbitě navázala kontakt a Turčíci nám začali snášet jedno jídlo za druhým. My sme jim na oplátku darovali pár bonbónů a oni zase na oplátku další chod, takže sme ZASE nemuseli vařit. A tak musíme dál táhnout naše zásoby na hřbetě.

Po cestě zpátky sme se stavili v jednom kempu, ale zdál se nám dost drahej, i když sme to ukecali z 30 na 25 ML. Po tu dobu, co sme si to rovnali v hlavě, Nečik s Mišákem fotili nádhernýho obrovskýho barevnýho tesaříka (i přes svou hmyzí fóbii musím uznat, že byl fakt krásnej). Jak už sem řekla, v rámci úsporných opatření sme to vzdali a vydali sme se hledat něco jinýho. Kluci chtěli kamsi do lesa k potoku, Babča ovšem intenzivně protestovala a tak sme nakonec zahli do nejbližšího dalšího kempu, kterej vlastně žádnej kemp nebyl a mohli sme tam zůstat zadax - s altánkem s posezením a s elektřinou (světlem a zásuvkou), s luxusním víceučelovým záchodem, kde sme se s Babčou KONEČNĚ po 4 dnech umyly. Chlapi šli do potoka.

11. 8. 2003 21:00, Ayder, Gabča

Ráno sme se posbírali, přišli nás navštívit slepice a malej vlčáček, kterej se zamiloval do Nečikových tkaniček. Do města (do Trabzonu) nás hodil brácha majitele. Cestou sme se stavili na čajík na účet podniku. Na nádraží byl cvrkot jako vždy, sotva sme vylezli z auta, už se na nás vrhli autobusáci a nedali pokoj, dokud sme nenalezli do jejich busu. Platili sme 24 ML (a jeli asi 150km) do Pazaru. Je zvláštní, že kratší vzdálenosti jsou několikanásobně dražší než dlouhé tratě, pokud ti teda zrovna někdo nenabídne odvoz zadax. Hned po příjezdu sme si koupili meloun a zdlábli ho u moře. Babča se z toho mírně osypala, ale jinak byl super. Posilněni vitamíny sme se vydali k mešitě, ale prohlídli sme si ji jen ze dveří, protože sme nevěděli, jestli tam můžeme jen tak. U mešity byl kohoutek s vodou, na kterým byly pěkný arabský nápisy, který sem obratem zvěčnila na své hedvábné papíry. Domorodci nás nedůvěřivě pozorovali, ale poté, co zjistili, že nejsme sprejeři, pozvali nás na čajíček. Měli tam fotku Mekky.

Pak sme se vydali zpět na nádr a během chvilky sehnali dolmuš do Ayderu, tentokrát za 18 ML. Cestou sme viděli pár pěkných klenutých mostů a čajovníkové plantáže a lanovky k domům na kopcích (na věci, ne na lidi). Ayder je vyloženě turistické centrum. Je tu spousta hotelů a konečně nějací další turisti. Ubytovali sme se na jednom travnatém plácku u potoka (v pozadí šumí vodopád) a pak sme já s Nečikem vyrazili do lázní. Pramen 57°C, ženský zvlášť, chlapi zvlášť, 4ML/os. Pokud bysme chtěli soukromej bazén, tak za 15 ML. Nebyly tam sprchy, jenom kamenná umyvadýlka s měděnýma miskama, kterýma na sebe člověk lil vodu. Byly tam babky všeho věku, některé nahoře bez, jiné v teplákách, šprndě a tílku, v rámci šatny jsou ještě převlíkárny pro ty největší stydlivky.

Cestou z lázní sme se zastavili u hospůdky, která působila jako jakákoliv putyka u nás doma, tzn. dědkovití štamgasti mastící karty apod. Jediný rozdíl byl v tom, že z pípy neteklo pivo, ale čaj. Je to neuvěřitelný, ale pivo tam prostě nedostanete. Chvíli sme tak nad tím kroutili hlavama a vtom vylezl výčepní a hned se ptal odkud sme. Je sranda, že lidi tu reagujou jen na Czechoslovakia, Czech Republic jim nic neříká.

Pak už sme dali jen maďarský guláš s vrtulkama na stojáka u stanu (první vařené jídlo na cestě) a teď už deme chrupkat, protože zítra vstáváme v pět a valíme do hor.

12. 8. 2003 18:45, Kara Deniz Gölu kousek od Kavronu, kterej je kousek od Ayderu, Michal

Nejdřív bych ještě vyzvonil, že předchozí den, zatímco Nečik s Gabčou byli v lázních, já sem se vykadil (č. 3) a našel sem úžasný obrovský slimáky, úplně modrý, s kýlem a vynikající kápí, kterou překrývali hlavu. Večer nám na dobrou noc hrálo turecký disko. Ráno sme vstali po páté, v sedm sme odcházeli ze spacího místa a šli sme hledat dolmuš do Čajmakčuru. Něco sme našli, byl poměrně drahej (20 ML), ale když sme viděli tu cestu, uznali sme, že jít pěšky by bylo zhola nemožné. Nejdřív teda ten řidič objezdil v Ayderu asi 50 znýmých, jestli něco nepotřebujou, nakoupil ohavný plastikový míče a vůbec dost zdržoval. Nakonec sme ale jeli a ta cesta byla fakt dobrá. U jakési křižovatky zastavil na čaj (v úžasné polojurtě se srandovní babičkou a výbornýma kamínkama) a tam nám vysvětlil, že nechceme do Čajmakčuru, ale do Kavrunu. Naložil teda asi 6 dalších Turků a jeli sme do Kavrunu. Turci byli dobří, takoví mladí výletníci na prázdninách. Kavrun taky vypadal dost dobře, taková vesnička tibetskýho typu, skoro jako Káthmandů. Akorát že se začala valit mlha, tak se blbě fotilo. Zjistili sme, že 6 mladých Turků de ke stejnýmu jezeru jako mi, tak sme šli s nima. To se ukázalo jako strategicky velmi výhodné, protože šli nalehko a neuvědomili si, jak těžkej může být českej baťoh, takže nabídli supícím holkám pomoc a vzali jim batohy. Velice rychle jim to vehnalo krev do tváře a syčeli až hanba. Ještě, že jich bylo šest, tak se mohli střídat. My s Nečikem sme samozřejmě pohrdli jejich nabídkama a hrdě sme trpěli.

Nečik po cestě vymyslel nové číslo, jak pobavit cestovatele zmožené únavou. Místo již známého a fádního padání do potoka začal předstírat zájem o přírodu. Vybral si drobnou kytičku a že ji vyfotí. Je jasné, že to byla jen záminka, Nečikovi šlo jen o to, aby nenápadně snížil těžiště a při vstávání elegantně přepadl na záda na batoh, takže třepetal nožičkama a ručičkama jako želva na zádech. Turci nejdřív nevěřícně zírali, nevěděli, co si o tom mají myslet, pak však pochopili a propukli v bujaré veselí (-> děkujeme Nečikovi, že myslí na naši dobrou náladu). (Navíc sem ještě spadl do hovna - Nečikova pozn.) No nakonec sme vylezli nahoru, tam byly dvě jezera a tam nás naši šerpové opustili. Seběhli sme o pár set metrů níž k dalšímu jezeru, kde teď táboříme. Přesně podle předpovědí se kolem jedné sehnali mračna a začalo mžít, místy i pršet. Radíme Izraelcům, kudy jít (u toho sem se málem ztratil), vaříme a koupáme se -> v jezírce sou žábronožky (snad severská?), jednu sem naložil do hruškovice, pak se udělalo hnusně, snad bude ještě čas na lov. Pak k nám Nečikovic vpadli do stanu a hrály se přizprostlý hry.

Doplnění Babča:
  1. Šerpy sme odměnili beruškama
  2. Je pravda, že já a Gabča sme trochu vyměkly, když sme zvažovaly náročnost trasy, ale nakonec sme se podvolily tlaku kluků
  3. U jezera pak bylo ještě dost lidí -> pěkní cvoci jít v té mlze + v největším chcanci; když sme se řehtali jak koně, přišli FRANTÍCI a chtěli do Ayderu, ale vymluvili sme jim to, a tak tam taky zůstali. Pak tam byli i Turci, Slovinka a oslík
  4. Ztratili sme jednu hrací kostku, ale dnes (13.8.) se zase našla -> u Nečiků
13. 8. 2003 16:43, Dupedus (u potůčku nad údolím), Babča

Ráno sme chtěli vstávat o půl paté, ale nakonec oba stany paralelně přeřídily mobily na pátou. Stejně sme vyšli až v 7, protože všude byla ta odporná mlha, ze který mží a slunko zatvrzele odmítalo svítit. Myš ráno ještě pochytal pár žábronožek, což nás taky zdrželo. Mně se vůbec nechtělo jít v té mlze, ale stejnak sme šli. Dle instrukcí Frantíků to mělo být 2 hodiny do kopca a pak jednu hodinu z kopca, na místo, kde lze stavět stan. Kopec sme ale kupodivu vyhopkali zcela bez problémů za 1a 1/2 hodiny. celá tato část cesty probíhala v hnusomlze, jen občas bylo cítit (ani ne vidět) slunko. Až sme vyšlo do sedla, docela sme se divili, že už sme tam a začalo se dělat líp -> chvílama slunko, až Nečika chytali roupy vylezt nahoru Čajmakčur (kolem 3400m; sedlo tak 3000mnm -> nejvýš, kam sem vylezla), ale rozmluvili sme mu to, protože mlha se neustále vracela. Cestou dolů ale mizela a tady, kde spíme, svítilo celej zbytek dne (od 11 - 17) slunko -> právě zalízá a začíná být kosa). Kolem prošly děsný zástupy turistů (asi vychází dost pozdě) + stádo krav chvilu unavovalo u stanů + chlápek honil osla jak zběsilej + další dva bezprizorní oslíci se tady potloukají (ale mají naložený hřbety).

Poznámky: (Nečik)
  1. Nečikovi je trochu špatně a bolí ho hlava
  2. Všichni kromě G sme se spálili (měli sme totiž takovou radost ze slunka, že sme ho trochu podcenili)
  3. V noci byla zase kosa a ještě sme ujížděli ve stanu z kopca
  4. Gabča si místo spálení nachladila ledviny (taky mňam, mňam)
  5. V noci bylo krásně jasno a svítil měsíc
15. 8. 2003 14:00, ve vlaku Erzurum -> Kayseri, Nečik

Tak nejdřív včerejšek:
Vstávali sme asi o půl jedenácté, do té doby byla zase mlha. Ale udělalo se zase pěkně. Po předchozích zkušenostech se slunkem sme nic nepodcenili a pořádně se namazali. Sbalili sme se a vyrazili směr Hevek. Bylo to pořád zkopca podél potoka, asi 700 výškových metrů. Po cestě sme viděli barevný kobylky a žaby. Taky jedno opuštěný městečko (nebo spíš vesničku), ve které byly všechny baráky postavený z naskládaných šutrů a měly plechový střechy (jmenovalo se to Dobu). Pak následovala vesnice Olungar - tam to vypadalo jako ve středověku, samý dřevěný baráky. Na většině byly rezavý satelity. Chodili tam oslíci naložení senem tak, že je nebylo vidět. Těsně před Hevekem sme se utábořili. (Michal: Byly tam straky a žraly zbytek rýže; viděli sme myšicu) Zašli sme do vesnice zeptat se, jak je to s dolmušama, a dozvěděli sme se, že jezdí jednou denně a to v pět ráno.

Gabča:

Bylo tam hrozně moc mláďat všeho druhu - koťata, telata, kuřata, ... a všechno sem si samozřejmě musela poňuchňat :-). Hrozně se mi líbilo, jak 80letý bezzubý babičky nadháněly telata, běhaly po poli jak čiperky a sháněly je do houfu. Když pak náhodou okolo jelo auto, telátka se zplašily a byly zase v prachu. Jedno odvážný kuřátko mi vylezlo na ruku a na ní zjistilo, že v ní nic není, tak zase odhopkalo. Když jdete tou vesnicí, tak si fakt připadáte, jako by se tam zastavil čas tak v 18. století. Jo a těm oslíkům, co nejsou vidět pod slámou se na těch šutrech vyklají nožičky, jako když jdete po kočičích hlavách na deseticentimetrových jehlách.

Nečik:

Taky sme se cestou stavili mrknout na místní mešitu, Gabča si samozřejmě obkreslovala nějaký nápisy a když sme pak vyklepávali koberec od křídy, našli sme obrovskej klíč (20 cm, zjevně od té mešity).

Dneska sme teda měli nařízenýho budíka na 3:30 (strašnej čas), aby sme stihli toho dolmuša. Byli sme tam ještě chvilu před, tak sme si v místní pekárně, která právě otevřela, koupili chleba (právě vytaženej z pece, takže se ani nedal držet v ruce) a snědli ho (až po vychladnutí). Jo, zase mně bylo špatně (asi z výšky?). Ještě sme dostali čaj a Babča si koupila ponožky. Pak už se vyjelo - dolmuš (40 ML) byl plnej nás a Izraelců, cesta byla strašná, takže sme jeli asi 10 km/hod. Za hodinu a půl sme byli v Yusefeli. Tam sme koupili lístky na další autobus do Erzurumu (36 ML) a měli sme tak hoďku čas do odjezdu. Babča koupila olivy, Michal korálky a já s Gabčou kebab.

Gabča:

No co se týče kebabu, pomalu ale jistě ztrácím iluze o "pravé chuti" tureckého kebabu. Tady se jí nasucho (žádná zálivka - kterou jsem považovala za "origoš"), maximálně do té bulky přihodí pár ďábelsky ostrých kozích rohů, v Istanbulu tam dávali i hranolky. Ale ten dnešní byl dobrej i bez "pravé turecké" zálivky.

Nečik:

Cesta z Yusefeli do Erzurumu trvala asi 3 hodiny, nechali sme se vyhodit na vlakovým nádraží. Chtěli sme totiž využít náš lístek EuroDomino na vlaky v Turecku (máme ho na tři dny). Měli sme docela štěstí, protože do Kaiseri jedou jen dva vlaky denně, z toho jeden jel za hodinu. Místenky sme nekupovali. Poté co přijel vlak sme se do něho rychle nasáčkovali, protože na peróně čekalo celkem dost lidí. Až potom jsme zjistili, že jsme v první třídě. Ale už sme na to kašlali. Na průvodčím, když přišel, bylo vidět, že lístek EuroDomino vidí poprvé v životě, takže ho chvilku žmoulal v ruce, pak tam něco začmrkal a zase šel - žádnej problém s první třídou ani místenkou. A spolucestující už nás stačili pohostit - dostali sme každej maso, pórek a hranolky zamotaný do takovýho toho arabskýho chleba (z venku to vypadalo jako palačinka).

16. 8. 2003, Göreme - kemp Göreme, Gabča

Cesta včera proběhla jakžtakž. Museli sme se teda přesouvat, protože přišli lidi s místenkama, takže já s Babčou sme skončily na druhé straně vagónu. Babča seděla s ňákýma třema Turkyněma, který nás celou noc krmily ňákýma dobrotama (keksy s cizrnou a ořechama, pražená slunečnice atd.). Vykecávaly sme s něma pomocí slovníku. Nějak sme to teda přežili a ve čtyři ráno sme byli v Kaiseri. Tam sme koupili lístky do Göreme (20 ML) a měli sme ještě dvě hoďky do odjezdu. Přilepil se tam na nás jeden děda, co byl původem Turek, ale žije v Austrálii. Pozval nás na čaj a pomohl nám koupit pravý "homemade" hroznový ocásky, který jsou zdejší specialita. V Göreme nás hned odchytil pán z info kanceláře a dohodil nám kemp. Majitel si pro nás přijel. Je to takovej mladej borec, příjemnej. V kempu je i bazén. Když sme se ubytovali, vyrazili sme do okolních kopečků. (Ještě před tím sme si dali kebab - opět ne uplně origoš - a nakoupili nějaké dárečky.) Byl tak strašnej pařák, že sme (já a Babča) kopečky po chvíli vzdaly a vrátily se do kempu. Vyplácly sme se k bazénu a zbytek dne proflákaly. Chlapi zkejsli s nějakýma Amíkama na pivě. Prej tvrdili (ti Amíci), že Bush je asshole a taky že je škaredá blbá opica.

18. 8. 2003 20:00, kemp Göreme, Nečik

Tak včera se nám ňák nechtělo psát, tak to dopíšu teď.
Včera sem si dali spací den - vstávali sme asi tak v 11. Rozhodli sme se, že ten den zajedem do Ürgüpu a Zelve. Napřed sme zkusili autobus, ale jel až asi za 2 hodiny a tak sme zkusili stop. Šlo to nad očekávání dobře. Byli sme čtyři a přitom sme nikdy nečekali dýl jak 15 minut. Mimo jiné sme jeli aj na korbě dodávky a jednou nás jelo v osobáku devět - pětičlenná rodina + my čtyři. V Ürgüpu sme chvilu bloudili, pak sme konečně našli mešitu - výchozí bod (jo, ještě předtím nedovolili Gabče otisknout řeckou tabulku). Z mešity sme se vydali na Temeni - výhled na kraj. Pak nám přítomný dělník ukázal, kde je tunel - měl být 700 m, ale nakonec byl tak 70 metrů dlouhej, ale stejnak dost dobrý - bez čelovky ani rana, tma jak v pytli. Vedl na balkon -> zpátky zase jen tunelem. Pak sme si koupili a okamžitě snědli MELOUN! :-) MŇAM Pak sme se vydali na protější pahorek, kde byly zase proděravěný skály. Průvodcovství se ujali dva klučíci. Jo, taky nás odchytla jedna babka, zatáhla nás k sobě dom a pak spustila obrovskej nářek, aby sme jí dali ňáký prachy - fakt divný. Prokopanej vršek byl fajn, ale je to tu všude celkem podobný. Z vršku sme sešli dolů úplně vysmažení od slunka a stopovali do Zelve. Tam sme se opět dostali bez problémů. Bylo to open air museum, stálo to 5 ML na jednoho. Celkem fajn - takový prolízačky pro dospělý a rostl tam strom hlavou dolů. Pak sme jeli zpátky dom (Göreme). Večer sme si vyšli do města na vínko a vodní dýmku (meruňkovej tabák). Pak sme se unavení svalili na karimatku a šli spat.

Dneska sme si přivstali a vyrazili (opět stopem) směr Underground City (Derinkuyu) a dál do Ihlara valley. Stop šel opět báječně. Jeli sme v dodávce s rodinkou - krmili nás keksama ze sušenýho kyselýho zelí s pšeničnýma vločkama - BLÉÉÉ. Vypadalo to jako rozkouskovaný a usušený blití a podle toho to taky chutnalo. A bylo to strašně tvrdý.

Podzemní město bylo úžasný (každej 10 ML), vzali sme si průvodce (26 ML), aby to bylo ještě lepší. A bylo. Ukázal nám všecky podrobnosti - odvod kouře horizontálníma tunýlkama, kulatý dveře, který se nedají otevřít zvenku (zlýma Římanama, ...), uličky úzký tak, aby neprošel voják v brnění, odvětrávací šachty, třídu pro mladý kněze. Taky vyrábění vína (aby osli dupáním nehlučili, nechali je žeprej šlapat po hroznech). Město mělo asi 8 podlaží a táhlo se fakt hluboko - vešlo se tam až 10 000 lidí.

Poté, co sme vylezli, chytil si nás hned chlápek, co sme si u něho schovali bágl, že se musíme mrknout do jeho obchůdku. Michal si koupil pár stříbrných mincí (arabských), ale co hůř, Gábina si zašla vedle do obchůdku s kobercama. To nemohlo dopadnout dobře. A taky že ne. Nakonec sme tam seděli asi 3/4 hodiny a Gábina uhádávala cenu. Padaly tam už i nabídky typu: hodinky + 50 EUR, ale nakonec to usmlouvala na 65 EUR a hodinky si mohla nechat. Koberec je fajn.

Pak sme stopovali do Ihlary - je tam údolí. Podle průvodce má být extrasuperspeciál, ale nakonec to bylo jen takový normál údolí s říčkou a sem tam ňákej vydlabanej kostel. (Babča: + jenom odtam víme, na čem a jak rostou pistácie aj sme 3 snědli (M-2, B-1), ale ostatní ještě nebyly zralý.) Asi po třech kilometrech sme to vzdali a šli zpátky nahoru na silnic. Tam jezdilo málo aut, tak sme se rozdělili na dvojice. Já s Gabčou sme jeli napřed na 3x do Aksaray (jeden ze stopů byl traktor plnej dělnic v pracovních krojích jedoucích na pole), tam sme si koupili pár plecháčků a vyrazili (osvěženi) dál. Aksaray je celkem dlouhý město, naštěstí nás vzal borec odprostředka. Pak nás vzali Frantíci až do Göreme (71 km - dobrej stop). Dali sme si Kebab a byl to konečně ten pravej tureckej. Teď píšu tenhle zápis, pudu se osprchovat a pak si dáme parádní balkánskej sýr s vekou. Mňam!

Babča:

Já a Myš sme jeli stopem s Francouzama, kteří byli úplně zmatení a po 1 - 2 km nás vysadili, že jenom poznávají místní místa. Pak nás vzala "paní pradlena" - auto plný mokrejch ručníků + duchna a vypadalo to, že jedou až do Aksaray, ale vyhodili nás před A. u pstruhovejch hospod a rybinou smrdící řeky. Tam nám zastavila dodávka, že jede do Nevsehiru (ale trochu sem se bála, jestli sme rozuměli správně). Jeli sme na korbě tak 110km/hod asi 3/4 hod, ke konci mně napadal prach do očí, protože jsem zoufale vyhlížela ceduli Nevsehir, ale nakonec nás tam v pořádku (jen rozcuchaný vlasy) dovezli a vysadili na křižovatce velkých silnic (obchvat města). Hned kousíček byl autobusák, ale i cesta na Geröme a než sme se rozhoupali, zastavil tirák a odvezl nás na výpadovku na Ürgüp (+ Göreme). Tam sme kousek šli, než nás svezli diskotékoví borečci až před kemp (původně chtěli po hlavní do Ürgüpu, ale vzali nás do G.). Byli sme v kempu o jednu hodinu dřív než Nečici. Večer byly olivy, sear a starý víno (zadara).

19. 8. 2003 20:00, Autobus Göreme - Pamukkale, Nečik

Tak ráno sme vstali zase trochu pozdějc, aby sme se vyspali. Strakáči vyrazili na výlet kolem Göreme. Já s Gabčou sme se napřed chtěli po ránu vykoupat v bazénu, ale zrovna ho borec čistil. Tak sme šli do města, koupili ještě dva pohledy, lístky na večer do Pamukkale (měli sme stěstí, skoro byly vyprodaný) a čaje. Jednu pohlednicu sme napsali výrobci drůbeží paštiky, kterou sme si koupili na cesty (TTS s.r.o., Ústí n/Labem). Ta paštika je totiž tak hnusná, že sem jim to prostě musel napsat. Taky nás při procházce městem napadlo, že bysme dneska nemuseli stopem, ale mohli bysme si pučit kola. No, když sme došli do půjčovny, nejdřív nám padl do oka pěknej modrej kabriolet. Ale stál 65 ML, na nás trochu moc. Ale dál tam byly pěkný skútry (motorky) - 15 ML na 4 hodiny. Tak tomu už se nedalo odolat. Celý odpoledne sme teda projížděli na skútru okolí Göreme, byli sme v: Pasabag - skály ve tvaru houbiček (a G. si koupila prstýnek), Rose Valley, Ürgüp, Ortahisar - vysoká skalnatá věž, báječnej výhled do okolí, Učhisar - druhá skalnatá věž, taky pěknej výhled - tahle věž má být žeprej největší a nejlepší, ale nám se víc líbila ta první - míň turistů a leze se vnitřkem. V Učhisaru sme taky byli pozvaní dvouma Maďarama na víno. A nesmím zapomenout na poslední věc: Poslední kilák zpátky do Göreme řídila Gabča :-).

Pak sme teda konečně skočili do toho bazénu (G. nepodplavala), pak sme se sbalili (celkem v rychlosti) a v 19:30 vyjeli autobusem směr Pamukkale.

Gabča:

Přesně 19:05 mě přepadla šílená s... průjem, která mě totálně vysílila, takže do busu jsem zapadla už v polospánku. To se projevilo v menších výpadcích paměti, takže sem TROŠKU zmatkovala s číslem od báglu.

Od té motorky mám trochu namožený nohy (stehna) jak sem se tiskla k Jurovi :-). Řídit ten stroj je docela sranda. Hrozně to svádí přidávat plyn, chvílema sem ale měla pocit, že mi to vyjede zpod nohou jak je to silný.

Babča:

My jsme vyrazili na výlet do Míšové soutěsky (už dřív to tam prozkoumal). Bylo to bezva, trošinku lezení, pak jsme dokonce narazili na dlouhý chodby skalama (někdy nebylo vidět, jestli vedou dál) -> druhej underground + dobrý domky ve skalách. Posvačili jsme planý bílý hrozny a vylezli na masiv (domky ve skále + soli /?/ ). Tam jsme si odpočinuli, M. šel na WC a pokračovali jsme cestou mezi alejema vinicema -> další posilnění ve formě červeného vína (kuliček). Shora masivu jsme taky objevili polohu penisů z kamene (taky jsme viděli Red Valley + Rose Valley). Poté, co jsme sešli ze solí, jsme prozkoumali úplně prolezlej kámen bytama, místnostma a kostelem. Pak kolem kempu, kde jsme doplnili zásoby vody jsme šli na oběd - kebab v placce (na obvyklým místě). Pak jsme se vydali hledat penisy. Bohužel jsme se ale o jedno údolí minuli a museli jsme přelézt masivek, který nás od kamenných zvláštností dělil. Ale vše dobře dopadlo a pohlavní údy byly nalezeny spolu s jablečným občerstvením. Pak jsme se vraceli kolem kempu Göreme, kterej nebyl náš, ten se jmenoval Kappadokia a už asi po 3 stáli na křižovatce v poli. Do kempu jsme došli příjemně unavení a uchození.

20. 8. 2003 15:30, Hotel v Pamukkale, Michal

Před osmou večer sme nasedli (až na druhej pokus) do autobusu na Pamukkale a po menším dohadováním s vedoucím autobusu, kterej nás nechtěl nechat sedět pospolu (musel sem sedět na čtyřce s Japoncema, kteří děsně prděli) sme vyrazili. V autobusu bylo 2x občerstvení, 2x voňavka. Kolem sedmé ráno sme dorazili sem a hned si zamluvili autobus do Efezu na pátou odpoledne. Toto se ukázalo býti chybou, protože prohlídka travertinových teras a zřícenin antickýho města je maximálně na jednu hodinu, takže se tu děsně dlouho nudíme. Navíc je děsný horko, nedá se ani hýbat a sou tu davy turistů. Ještě že sem nasbíral něco málo šneků. Jo, celý dopoledne byla Gabča nafrněná na Nečika, protože ju ráno vzbudil. Jo, a ten autobus nejel z Göreme přímo sem, ale v Denizli nás hrozně moc narvali do malinkaté dodávky.

Gabča:

Ne protože mě vzbudil, ale proto JAK mě vzbudil, zprcal mě jak malýho Jardu, což NESNÁŠÍM a eště to nechce přiznat. Zkazit si kvůli tomu půl dne je volovina, to uznávám... Příště mu rovnou nafackuju.

21. 8. 2003, Pamučak, Gábina

V 17:00 sme nasedli do malýho autobusu a vyrazili směr Efez (Selčuk). Tam sme přijeli asi tak v 8 a hned po vystoupení nás odchytl borec z hotelu Artemis. Nakecal nám, že tam můžeme kempovat za 10 ML na os., ale nakonec se z toho vyklubal pokoj pro 4 lidi s vlastní sprchou a WC - zatím největší luxus na cestě. Borec byl strašně výřečnej a tvrdil, že horká voda bude ne 24, ale 25 hodin denně. Jeho žena (Australanka) se tomu ještě stále směje i když už to musí slyšet po stý. Pak sme si s Nečikem dali spršku a vyrazili do města na vínko. Zakotvili sme u jednoho krámku s kobercama. Borec nám nabídl, že tam můžem být, když si koupíme vlastní víno. Bylo to posezení v tureckém stylu: na zemi na kobercích a kelimových polštářích. Po chvíli si k nám přisedl starší (?) brácha majitele a celej večer do nás cosik hustil. Dozvěděli sme se, že je Kurd, že má za ženu svou setřenici, že má 3 děti atd., atd. Víno bylo moc teplý.

Dneska ráno sme si koupili snídaňku - opět pravou tureckou: sýr, chleba + ayran (= jogurt s vodou a solí). Pak sme naběhli do minibusu a dojeli do Efezu. Tam nám přidělili průvodce.

Nečik:

Ten nám všecko pěkně povykládal a prošli sme si město. Pak nás odvezl borec zpět do hotelu Artemis. Tam už čekal Michal s Babčou, kteří si prohlíželi Artemidin chrám v Efezu. A vydali sme se směr pláž. Tady sme se celý odpoledne flákali a sem tam se vykoupali. Teď navečer sme si koupili pivečka a uvařili si super večeřku. Žvejkačky tady mají žeprej chuť vyžvýkané žvýkačky.

Babča:

Babča a Myš šli do sedmého divu světa, Artemidina chrámu, kde byly želvy, žaby, ještěrky a hadi. Na souši byla hadí kůže a taky ještěrka se žraločí ploutví a různě velcí šneci. Chrám už tam ani nebyl, jen jeden sloup a taky kusy jiných. Bylo tam moc slunko a vedro. Taky jsme si koupili veku a sýr a potom pivo. V hotelu jsme pak počkali na Nečika a Gábinu.

U moře je děsný vedro, Myš šel zas na DĚSNĚ dlouho na šneky, ač slíbil, že se brzo vrátí, ale šneci už ho mají ve své moci. Večer jsme se s Myš šli vykoupat do moře a skákali ve vlnách. Je večer jasno a vedro.

23. 8. 2003 20:10, Istanbul Sirkeci (nádraží), Nečik

Včera nás ráno ze stanu vykopalo slunko, fakt už se to dál nedalo vydržet (mohlo být tak 9). Šli jsme si s Gabčou koupit snídaňku. Dali jsme si chleba se sýrem (balkánským) a taky Ayran, kterej nám moc zachutnal. Po dlouhé snídani jsme se šli koupat. Chtěli sme najít nějakou opuštěnou pláž bez žádných lidí, ale i když sme šli celkem daleko, pořád tam někdo byl. Nakonec už sme to vzdali a lehli si. Nějakou dobu sme si hráli s pískem (stavěli hrady a zahrabávali se a pak zase vyhrabávali;-)) a taky se koupali. Michal s Babčou byli mezitím na šnekách. Pak sme se celej zbytek dne už jen tak povalovali. Navečer sme sbalili všechny věci (šli sme se mrknout a vyfotit západ slunce) a jeli do Selčuku, tam sme sedli na velkej autobus a vyrazili přes noc do Istanbulu.

Do istanbulu sme dojeli dneska asi v 8 ráno. Jeli sme aji trajektem. Dali sme bágly do úschovny na nádru a vyrazili do města. napřed sme chtěli do paláce Topkapi, to se nám napoprvé nepodařilo (spletli sme si vchod) a skončili sme v archeologickým muzeu. Ale bylo fajn (5ML/os). Pak už sme našli skutečnej palác Topkapi. M.s B. nechtěli jít, šli se projít do města. Já s G. sme šli dovnitř (3ML - dali slevu na ISICa - výjimka). Celkem pěkný. Dál sme šli do Aya Sofia. Ale vstup stál nehorázných 15ML/os a žádná studentská sleva, tak sme se na to vykašlali. Dál sme šli do Modré mešity - zadarmo, pěkná. Pak sme se srazili s M+B a šli do Grand Bazaaru. Je to obrovský tržiště pod střechou, ale nic moc - prodávají tam ty samý šunty, co u nás Vietnamci. A bylo tam strašně moc lidí - fakt úmorný. Tak sme to po chvilce zabalili (jo, ještě sem koupil skleničky) a šli na nádr. Tady teď máme asi 3 hodiny do odjezdu vlaku. Všecky zbývající turecký prachy sme utratili za jídlo.

Taková poznámka, nevim jestli sem to už nepsal, ale v celým Turecku sou dost drahý veřejný záchody. Je jich celkem dost (mnohem víc než u nás), ale ceny se pohybujou od 0,25 do 0,5 ML (5 - 10 Kč) a nerozlišujou čurání a sraní. Další poznámka: Na cedulích označujících začátek obce je vždycky počet obyvatel (Nüfus).

Gabča:

Někteří Turci sou fakt strašně dotěrní - chtějí si procvičit angličtinu a tak do nás hustí a hustí a nedají se zastavit. Vysypou před vás peněženku plnou fotek rodiny (průměrně 10 bratrů ap.) a klábosí a klábosí. Fakt vopruz. Jeden takovej nás dnes zase zastavil před Modrou mešitou, no nakonec sme ho nějak odpálkovali.

Teď tu sedíme na nádru, já a B pocucáváme Bechera a B. u toho hustí cosik do nějakýho borca (Řeka). Nádraží v Istanbulu je dost pěkný.

Celkovej dojem z Turecka: Nejvíc se mi líbili hory a Východ vůbec. Čím západnějc sme byli, tím dotěrnější a turističtější to tam bylo. Ale Kappadokya byla taky fajn. Ty stopy mě fakt nadchly, zvlášť ten na traktoru.

Jinak sme se shodli, že Turci sou v podstatě takoví osamostatnění Cigáni. Ta nátura tak shruba odpovídá: strašně přátelští a otevření k cizincům, rozdělí se o poslední drobek chleba, neodbytní obchodníci, hluční, furt troubí (troubení je tu vůbec takový druh nářečí, dá se jím vyjádřit úplně všechno: pozdrav, nadávka, lichotka, souhlas, nesouhlas, výzva, co chcete; všichni zúčastnění to chápou). Trochu mi tu vadí ten všudypřítomný bordel. Turci se...ou na zevnějšek, to bych asi dlouho nevydržela. Ale jinak příjemná země. Rozhodně zajímavá, protože JINÁ.

25. 8. 2003 9:30, vlak Beograd -> Budapest, Nečik

Ve vlaku sme potkali dva Čechy - sou někde od Vsetína a menujou se Dušan a Marek. Příjemně sme pokecali. Vlak byl odpornej, viz fotodokumentace. Česká výroba - koženkový sedadla, na kterých je člověk okamžitě durch, záchod totálně nepoužitelnej.

Do Sofie sme dojeli asi v 5 odpoledne skoro se 4hodinovým zpožděním. Naštěstí další vlak jel až v 8. Tak sme vyměnili nějaký leva (brali aji český kačky), koupili místenky a vyrazili do města (M s B zůstali na nádru). Cestou sme si koupili výbornej kebab - v pitachlebu a stál 1,5 Leva (1Leva ~ 17Kč). Pak sme našli hospůdku s krásnou zahrádkou a po třech týdnech sme se zase trošku opili. Každej sme dali tři pivečka - jedno za 1 Leva. Jo, ještě jak sme kupovali ten kebab, tak na nás dotíralo jedno strašně špinavý děcko a furt něco chtělo. Bylo strašně neodbytný a šahalo na nás, docela fuj.

Pak sme vyjeli dalším vlakem (podstatně lepším) směr Beograd (20:40). Napřed sme dopili všechny poslední zásoby tvrdiska (ale moc už toho nebylo), pak sme sklopili sedadla a spali - 6 v jednom kupéčku, docela sme byli namačkaní.

Do Beogradu sme dojeli dneska asi v 7 ráno - zase se zpožděním (asi 2 hodiny). Koupili sme místenky do Subotice (hranice YU - HUN), snad to bude stačit. Pak sme si šli eště vyfotit vladní baráky vybombardovaný Amíkama.

Vlak vyjel se zpožděním 35 minut, tak doufáme, že stihnem v Budapešti přestoupit - je to zase z Keleti na Nyugati. Podle jízdního řádu tam máme 1,5 hodiny, ale tady s těma zpožděníma, nevim, nevim.

26. 8. 2003 14:50, Brno - doma, Nečik

Tak ten vlak do Brna sme samozřejmě nestihli, protože ten vlak z Beogradu měl přes hodinu zpoždění - fakt nevim, jak to dělají. Takže sme v Budapešti museli čekat na Pannoniu 19:50, v Brně sme byli 2:00 v noci, akorát minutku po rozjezdu, takže sme s G šlapali na Kotlářskou pěšky.


Něco o penězích:

Vlakovej lístek Brno - Turecká hranice a zpět pro 4 lidi             9 022 Kč
Třídenní EuroDomino po Turecku pro jednoho 520 Kč
1 milion tureckých lir ~20Kč
autobusy v Turecku to je vesměs popsaný v deníku
chleba v Turecku (je to spíš veka) 0,5 ML (milionu lir)
Celej výlet nás stál každýho asi 12 000 Kč



Dopis pro firmu TTS s.r.o., výrobce Drůbeží paštiky Extra

Ještě tady mám na závěr jednu příhodu: koupili sme si s Gábinou na cestu drůbeží paštiku jménem Extra od jisté firmy TTS s.r.o. Fakt se to nedalo jest a tak sme se rozhodli, že jim to napíšem (adresa byla na plechovce). Poslali sme jim pohled:

Zdravíme tým firmy TTS s.r.o.!
Trávíme krásnou dovolenou v Turecku. Jediné, co nám ji neuvěřitelně kazí, je Vaše Drůbeží paštika Extra. Nakoupili jsme si ji v dobré víře, že si na ní pochutnáme, navíc má praktické otvírání. Jaké bylo naše zdrcení, když jsme ji poprvé ochutnali. Obsah plechovky není ani omylem paštikou (natož drůbeží). Konzistencí a vzhledem silně připomíná nevábné amarouny ze seriálu Návštěvníci. Jedním slovem - hnus. Fakt se to nedá jíst.
Přejeme více zdaru při návrhu dalších paštik.
Srdečně zdraví ...

Asi 14 dní po příjezdu jsme obdrželi odpověď:

Dopis od TTS s.r.o.

A pár dní poté také balík s tímto obsahem:

Obsah balíku od TTS s.r.o.

Dobře, odpouštíme :-).
Nečikova stránka: cestování

Ukrajina
Norsko
Paříž
Mongolsko
Skandinávie
Turecko
Kanáry
Chorvatsko
Slovensko
Nový Zéland
Korea

Hlavní menu