MONGOLSKO 2000
Tak jsem se po dvou letech dostal k tomu naskenovani fotek. Bohuzel jsem mel tehdy v Mongolsku rozbitej fotak a tak vysla asi jenom polovina fotek. Skoda.

Takze tady jsou: Fotky


5.7. - středa
Vyjeli sme v 1:30 z Olomouce, kam nás hodil taťka a Strakáči. Jako úplně první věc nám při nastupování sebral průvodčí naše zpáteční lístky do Ulan-Ude řka, že nám je dá v Moskvě. Napřed sem se toho trochu bál, ale pak se ukázalo, že je ten chlapík docela v pohodě (takovej čtyřicetiletej Pražák). ---Píšu to ve vlaku za jízdy a fakt to strašně drncá, takže to možná nepude přečíst (netýká se elektronické verze :-) --- Pak nás uvedl do našich kupéček, který sou pro tři lidi a sou neuvěřitelně malý. Eště nám řekl, ať sme furt zamčení, aby nás v Polsku někdo neokradl. Kakáč s Tuřínem už měli v kupé ňákýho cizího Moskvana, tak sme se slezli u nás (já + Slávek) a vypili sme pár škopíků na zdar cesty. Nutno dodat, že většina musela stát. Pak sme si šli lehnout. V Bohumíně do našeho kupéčka přistoupil Sergej, kterej v Česku domlouval nákup ňákých autobusů (Karosa). Spali sme dál, pak nás zbudili celníci na polských hranicích. Když sem se ráno probudil, bylo asi 8 hodin a byli sme někde u Radomu. V Polsku byla spousta krav a většina nově postavených baráků nebyla omítnutá. Fakt nevim, jestli je to tak schválně nebo jim na to nezbyli prachy. Na běloruský hranice sme mohli dojet tak kolem druhé odpolední. Na polské straně je Terespol, na běloruské Brest. Běloruskej celník nám vzal asi na čtvrt hodiny pasy, takže sme se zase báli, ale nakonec to bylo v pohodě. Jinak Polsko aj Bělorusko je neuvěřitelná nikdenekončící placka. Jedinej kopec, co se dá vidět, je násep vlaku nebo nájezd na most. Bělorusko mě docela příjemně překvapilo - není to tady tak strašný, jak sem si představoval. V Brestu měli načisto pěknou nádražní halu (aspoň zvenku teda). Aj silnice docela ujdou, akorát to co na nich jezdí není nic moc. Úplně nejlepší sou linkový autobusy - tipoval bych je tak rok výroby 1950. V Brestu nám přehodili podvozky vlaku na širší rozchod - normálně na takových heverech zvedli celej vlak, odjeli s těma starýma podvozkama a přijeli s novýma. Celý to netrvalo ani hodinu. Teď sme teda na cesě do Minsku a z okna sou většinou vidět samý lesy a louky.

6.7. - čtvrtek
Večer sme se ještě víc zkamarádili s naším průvodčím a ten nám vykládal, jak byl v Mongolsku s ňákou delegací a že Husák pil kumys a potom blil jak amina. V noci nás ani nebudili na hranicích Bělorusko - Rusko, takže to vízum sme asi platili zbytečně. Ráno sme přijeli do Moskvy - asi v 7 hodin. Jeden náš spolucestující se nás ujal a zavedl nás na metro, který jelo na Jaroslavskoe nádraží. Tam sme zjistili, že vlak do Ulaan Baataru jede tentýž den večer. Teď už stačilo jen koupit místenky. To sme ovšem nevěděli, jakej je to v Rusku problém. Napřed nás posílali od jedné pokladny k druhé, aby nás nakonec poslali k té pokladně s největší frontou. Tu sme s vypětím všech sil vystáli (bylo to strašný) a dostali sme místenky. Nechtěli nám ale prodat lístky z Ulan-Ude do Ulaan Baataru (dále už jen UB), takže mám trochu strach, aby nás v Ulan-Ude z tohohle vlaku nevyhodili (tenhle vlak jede až do UB). Po čtyřech hodinách sme teda konečně měli místenky (asi v jednu) a šli sme se podívat do města. Příjemně nás překvapily ceny - zhruba stejný jak u nás. Taky tam mají moc levný cédéčka všeho druhu - asi ňáký nakoupím. Pak sme šli na Ruďák a do chrámu Vasila Blaženého, Lenin byl zavřenej. Potom sme si sedli v parku do trávy - o moc lepší než třeba v Brně (hezčí tráva a žádný psí hovna). Jezdili sme metrem - to je v pohodě, akorát trochu špatně značený. Levný - 4 rubly za cestu. Nakonec sme si dali ňáký pivečka v jedné hospůdce a čekali na vlak. Ten jel ve 23:42 a teď sme právě v něm. Fakt sme měli dost velkej strach, jak bude vypadat, ale je v pohodě - skoro úplně stejnej jak ten do Moskvy. Akorát na záchodě neteče voda - to je teda dost problém. Snad to někdo spraví. Teď pudu spat.

7.7. - pátek
Teď sem se zbudil, je kolem jedné (i když čert ví, jestli se zase nezměnilo pásmo). Ke své velké radosti sem zistil, že voda teče a že tekla už včera - musí se totiž zmáčknout tajnej čudlík. Včera sem ještě zapomněl na ruský a běloruský vojáky - důstojníky. Nosijou placatý čepice kolosálního průměru a vypadají v tom strašně srandovně - nechápu, jak to můžou nosit. Osazenstvo vlaku je dost různorodý. Sou tady pohodový mongolský rodinky, pak ňácí pohodoví Rusi, čtyři Poláci staří jak my a taky je tady pár hnusných odporných jedinců, kteří strašně smrdijou, furt kouřijou a vůbec sou odporní (jednoho takovýho mají Kakáč se Slávkem v kupéčku - pracovně mu říkáme jezevec :-) ). Je tady fakt ta horká voda, jak sme se doslechli v Česku, takže polívka není problém. Kolem trati sou furt lesy, taky je to pořád placatá krajina.

8.7. - sobota
V noci ze včerejška na dnešek vystoupili dva borci z kupé Kakáče a Slávka, takže nás o půl třetí v noci s Tuřínem probudili ať se přestěhujem na ty uvolněný místa! V tu chvilu sem byl dost nasranej, ale teď zjišťuju, že je to vlastně dobrý být v kupéčku spolu. Ráno sme se zbudili asi o jedné, po chvíli sme přijeli do Omsku - teče tudy Irtyš - v těchhle místech je teprve kousek od pramene, ale už je obrovskej jak žádná řeka u nás. Už začali ty klasický ruský březový hájky - vypadá to docela dobře.
Teď sme zastavili v Barabinsku a byli sme svědky dobrýho divadla. Na peróně čekali snad tři stovky lidí - docela sme se báli, že chcou nastoupit. Oni ale čekali na ty Mongoly, co s nama jedou vlakem - ti hned vyskákali s obrovskýma taškami oblečení a začali to prodávat. Potom to prodávali aj z oken vlaku. Tak to trvalo asi čtvrt hodiny načež se ten vlak začal rozjíždět. Mongolci naskakovali zpátky do vlaku a ti v oknech uzavírali ještě poslední obchody. Když sme odjížděli, tak byl perón plnej igelitových sáčků - prodali toho fakt dost. Snad každej z těch Rusů něco nakoupil. Hádám, že Hypernovu tady asi nemají a bylo to pro ně docela vzácný zboží.

9.7. - neděle
Ráno sme zastavili v Krasnojarsku a chvilku poté sme přejížděli přes Jenisej. Vzhledem k tomu, že v těchto místech byl dost blízko od pramene a byl širokej jaxviňa, nechcu radši domýšlet, jak obrovskej musí být dál na severu. Taky se přes noc úplně proměnila krajina - po čtyřech dnech totální roviny tu máme konečně něco jako vysočinu. Byl jsem Slávkem pověřen, abych zaznamenal jeho absťák po mobilu a že mu v hlavě stále zní jeho sladké vyzvánění. Jinak už se tady fakt nic neděje. To už bych musel popisovat jak na mě furt někdo klepal na záchodě, když sem si čistil zuby, nebo jak sme si dělali instantní polívku. Zítra ráno budeme v Ulan-Ude a furt ještě nevíme, jestli nás z tohohle vlaku vyhodijou nebo ne. Dneska máme v plánu promluvit s tou průvodčí, jak bysme to mohli udělat (esi nám může prodat jízdenky dál - podle mého názoru ne). Kdyžtak vystoupíme v Ulan-Ude a snad od tud budou jezdit vlaky do Ulan-Bátaru častějš než z Moskvy (tj. ve středu a čtvrtek). Je to už jenom asi 500 km, tak snad by to mělo jít. BTW, právě nám vysáli v kupéčku - příjemný.
Odpoledne sme se seznámili s jednou Mongolskou rodinkou - 22letá mamka Egi (dělá ve Zlíně ve Svitu) a její 7letá dcera Tsatsi (nebo tak nějak). Sou fajn, Tsatsi se s nama dost rychle skamarádila a celý odpoledne strávila v našem kupéčku. Říkali něco o tom, že by nám mohli pomoct s ubytováním v Ulán-Bátaru.

10.7. - pondělí
Včera sme se snažili domluvit, abysme v tomhle vlaku mohli zůstat až do Ulán-Bátaru (u náčelníka poezda - rozumněj vlaku), ale vypadalo to dost bledě. Dneska se do toho ale vložili naše známý Mongolky a všechno to zařídily. Absolutně nevim jak, ale našly v ňákym vagóně prázdný kupé (náš vagón už byl obsazenej) a brutálním nátlakem :-) přinutili průvodčího, aby nás tady (už sme tady) ubytoval. Takže teda jedem do Ulán-Bátaru a je to jen díky těm Mongolkám, protože ponecháni osudu bysme teď stáli v Ulan-Ude na nádraží a hledali místo na stan. Teď teda míříme k Rusko - Mongolským hranicím a asi budeme hrát pokera. V Ulánu budeme asi zítra ráno. Tsatsi nás včera a dneska učila ňáký mongolský slovíčka, takže teď už si v podstatě povídáme jenom mongolsky :-).
Bajkal byl neuvěřitelně obrovskej a hlavně čistej. Aj sme viděli pár lidí v plavkách se koupat. Hned za Bajkalem skončila břízovitá krajina, kterou už známe tak důvěrně. Ulan-Ude bylo snad nejškaredší město, jaký sme tady v Rusku viděli. Po chvilce jízdy z Ulan-Ude se úplně proměnila krajina - teď je tu spousta malých zaoblených kopečků a na nich tráva, semtam keřík - to bude asi ta step.
11.7. - už je po půlnoci
Právě sme na mongolských hranicích. Na ruské straně byli dost ostří - strašně dlouho si prohlíželi naše víza a pak aj trochu vnitřek kupé, ale nakonec v pohodě. Stejně sme tam byli aspoň tři hodiny. Na mongolských hranicích nás kontrolovala jedna mladá pěkná pohraničnice - asi byla nová a zaučovala se, protože na těch našich pasech zkontrolovalasnad úplně všecko a aj to prosvěcovala ňákým světýlkem. Pak nám zase prohledávali kupé - Kakáč měl trochu strach, protože provážel v batohu těm našim známým Mongolkám krabicu Penicilínu (moc bych nevěřil, že to je Penicilin), ale vůbec nám neprohledávali batohy, takže v pohodě. Pak nás ale ještě pěkně nasrali, protože nám vnutili ňáký zasraný zdravotní pojištění za 10 dolarů, který je nám úplně na nic. Nechtěli sme se ale hádat, aby nezačali prohledávat ty batohy. (stejně by mě sakra zajímalo, co v té krabici je - teď si tak říkám, že to byla pěkná blbost tu krabicu vzít - ale když oni pro nás předtím tolik udělali - těžko se odmítá) Jo, eště těsně před tím, než sme zastavili tady na mongolských hranicích někdo hodil šutr do okna v uličce přesně naproti našim dveřím do kupéčka. Dost sme se lekli, ale rozbilo se jenom to vnější sklo (je to dvojtý), takže se dovnitř nic nevysypalo. Eště musim poznamenat, že teďka píšu poprvé ve stojícím vlaku (tzn. ne jedoucím), takže se mi píše za a) 10x krásněji a za b) 100x rychleji - každopádně je to příjemná změna. Teď už bych ten vlak ale klidně vyměnil zase za jedoucí, protože už tady tvrdnem zatraceně dlouho - co píšu tuhle větu, tak sme se rozjeli :-).
Teď sem si ještě spomněl, že kromě Penicilinu sme každej pašovali ještě tři flašky vodky, ale to už je malá ryba - tři flašky bysme ukecali pro vlastní spotřebu :-). Eště musim poznamenat, co všecko převážijou všichni ti Mongolci. To sou doslova tuny zboží - cigarety, alkohol, vložky - snad úplně všecko. Ty jejich kupéčka sou tím narvaný po střechu a navíc to furt přeskupujou po vlaku, takže po chodbičkách neustále chodijou Mongolci s kartonovýma krabicama - fakt sou toho strašný kvanta - asi to dost výhodně prodají, když kvůli tomu podstupují tohleto. Navíc na hranicích určitě musí podplácet o stošest.

11.7. - úterý
Ještě ke včerejšku. Poté, co sme se rozjeli od mongolských hranic (mohlo být asi kolem čtvrté ranní mongolskýho času (SEČ + 6 hodin)) sme šli konečně spat. Spali sme asi dvě hodiny, když nás probudila ňáká ženská a chtěla po nás 340 rublů. Pěkně nepříjemný překvapení. Moc nevim za co to bylo, ale zaplatit sme to museli. Pak sem šel zase spat a probudil sem se až kolem půl desáté - to už sme byli kousek před Ulan-Bátarem. Ten se skládá převážně z panelákových čtvrtí a rozestavěných baráků absolutněnevimnaco. Nádraží bylo celkem pěkný. Vystoupili sme a našli sme naše známý Mongolky, protože nám slíbily pomoct s ubytováním. Ty nás hned vzali s sebou do auta (taková dodávka), protože pro ně na nádraží přijela rodina. Takže nás odvezli do svýho bytu v paneláku asi čtvrt hodiny jízdy od nádraží. Tam nám nabídli ňáký pohoštění - např. beraní maso nebo těstovinovej salát, ale bylo tam toho mnohem víc. Samozřejmě nechyběla nepostradatelná vodka, které sme za celej den vypili asi deset skleniček. Většina z rodiny uměla aspoň trochu česky, protože už někdy byli v Česku pracovat. Kromě Česka jezdijou ještě hodně do Jižní Koree. Já sem návštěvy v bytě hned využil a šel sem na záchod - byl pěknej evropskej s prkýnkem, ne jak ten hnusnej tureckej v Moskvě na nádraží (ten byl čistej, ale přece jenom tureckej :-) ). Pak sme se teda radili, kde bysme mohli přespat. Hotely sou moc drahý - říkali asi 15 USD na noc. Tak nám nabídli, abysme si postavili stan na zahradě jejich babičky asi 15 km od UB (Ulan-Bátaru). To se nám líbilo, takže sme se tam hned taxálem za 7000 tugruků (1000 tugruk = 1 USD) přemístili. Tam sme teprve zjistili, jak velká je ve skutečnosti jejich rodina - je jich aspoň 25. Babička bydlí jako všichni na tomhle místě v jurtě s oplocenou zahradou, na které je z většiny trávník. V jurtě sme byli znovu pohoštěni a znova vodka - naštěstí máme trénink z domu a moc se to na nás nepodepsalo. Potom sme se šli vykoupat - první umytí po sedmi dnech, hlavně vlasy sem ocenil. Je to takovej potůček, ale semtam tůňka, kde je asi po kolena - pohoda. Taky sme jezdili na koni - moc mě teda neposlouchal, ale oni sou na koni jak doma. Ještě sme hráli basket s místníma, ale dost sme prohráli (myslim). Teď už si jenom vyčistim zuby (21:45) a du spat.

12.7. - středa
Dneska sem se zbudil asi kolem desáté. Šel sem si vyčistit zuby a potom sem si dal párečky. Slávek stával už o osmi, takže dostal snídaňu v geru (mongolskej název pro jurtu). Pak sem dělali už ani nevim co - možná sme si kopali hackieho. Asi v jednu přijeli všichni z UB, takže nás tady začalo být zase hodně. Pak přivedli svátečního berana - dělají ho asi dvakrát za rok. Chvilku stál u plotu přivázanej zelenou stuhou a potom začala zabijačka. Už samotný zabití bylo dost originální - udělali mu zaživa malou dírku v břiše, borec sáhl dovnitř a utrhl aortu od srdce - fakt to vypadalo dostdrsně, ale ten beran umřel stejně rychle jak kdyby ho zastřelili. Pak ho stáhli a rozřezali a vařili zvláštním způsobem - do konve na mlíko házeli napřeskáčku horký šutry a kusy masa - tam to bylo asi hoďku a bylo to uvařený. Samozřejmě sme to museli jest včetně těch nejtlustších kusů - fuj. Pak sme eště museli jest játra (pohoda), plíce (fuj), žaludek (bleeeee - vyhodil sem to za plotem) a střeva naplněný krví (pohoda). Ty šutry z té konve se po vyndání přehazovali v ruce dokud nezchládli - žeprej potom budeme zdraví. No, každopádně byli horký jaxviňa a zrovna já sem dostal jeden z největších. Postupně přicházelo spousta lidí - aj cizích - asi na návštěvu. Celej den bylo strašný vedro - sme aj spálení. Večer spadlo Mugi (jedna z nich) něco do oka, tak sme jí tam dali Opthalmo-septonex. Večer šel Slávek s Tuřínem na nedalekej kopec - žeprej pěkný. Taky sme jim udělali čaj - pořádnej sladkej a ne ten jejich slanej. Shrnuto - docela dobrej den, ale další takovej už bych absolvovat nemusel. Zítra jedeme do UB. Howgh.
Ne, ještě ne. Ještě musim říct, že dnesk asme poprvé pili kumys (zkvašený kobylí mlíko) - tady se mu říká arjak. Taky musim napsat, že Mugi je mnohem sympatičtější než Egi, se kterou sme se seznámili původně ve vlaku. A Slávek říká, že se s Mugi dotýkali nohama, když ho učila Mongolsky :-))).

13.7. - čtvrtek
Dneska ráno sme se konečně vydali do UB. Do města sme se vydali s Mugi a jako první sme šli na českou ambasádu. Jo, ještě předtím jsem nedojedl vývar z berana (fakt už skopový dlouho nemusim). Na naší ambasádě byl příjemnej chlapík - konzul. Ptali sme se ho na náš problém s ruskýma vízama a on zavolal na ruskou ambasádu, kde sme se měli stavit od 2 do 3. Následně jsme se rozloučili s našimi společníky (Mugi, Egi, Taška) a byli sme v podstatě poprvé sami v Mongolsku. Jako první věc sme zašli na internet a poslali sme mejla na všecky strany. Pak sme šli na tu ruskou ambasádu, kde nám nic neřekli, dokud nebudeme mít lístek z Mongolska. Dali sme si na ulici limonádu - 0,5 l za 4 Kč.Pak sme vyměnili ňáký prachy a zamířili sme k restauraci Praha. Je docela daleko z centra a k našemu velkému smutku byla zavřená a asi už úplně končí. O to větší byla naše radost, když sme uviděli o 300m severněji velký nápis OLD CZECH RESTAURANT. Okamžitě sme se k němu vydali s vidinou pěkně vychlazeného škopíku.Když sme tam přišli bylo nám řečeno, že se to bude teprve otvírat. Nedal nám to ale a vrátili sme se tam ještě jednou. Docílili sme toho, že personál zavolal majiteli, kterej umí česky a ten kvůli nám přijel a přivezl bečouna, kteréhožto sme okamžitě roztočili. Byli sme vlastně tedy úplně první hosté nově otevírané restaurace. Pak sme se s tím majitelem bavili - velice příjemný chlapík, studoval v Česku - přičemž sme do sebe hodili čtyři kousky (á 1200 tugruk, ale platili sme jen dvě). Manželka toho borca taky studovala v česku a to pivovarnictví!!! To dokládá tato historka: po prvních doušcích jejich piva (vaří ho tady v UB) sme se shodli, že je dobrý, akorát slabej říz. A když potom o něm naprosto nezávisle mluvila ona, jen si postěžovala, že ten říz se jim ještě moc nedaří. Asi fakt ví, o čem mluví. Nakonec sme slíbili poslat ňáký tácky a plakáty na výzdobu a s tím sme se rozloučili. Pak už sme jeli zpět ke stanům. Poprvé sme sami stopovali ty mikrobusy (taxály) - a dařilo se nám skvěle. Za hodinu sme byli u babičky a už jen čaj, zuby, deník a du spat. Čau.

14.7. - pátek
Dneska ráno sme se sbalili (Tuřínovi to trvalo suveréně nejdýl, taky zistil, že nemá peněženku, kterou asi ztratil) a vydali sme se směr Charchorin. V deset sme měli sraz s Mugi na nádraží. Podařilo se nám to stihnout včas, asi 10:20 sme se s Mugi našli. Taky sem si koupil DISKA Opavia - člověk by je tady fakt nečekal. Pak sme se od Mugi dozvěděli, že nám domluvila auto do Charchorinu za skvělou cenu - 7000 tgr za jednoho. Nakonec sme ale nejeli dodávkou, ale jeepem (GAZ), tak to stálo 8000. Byli sme čtyři na zadním sedadle a cesta trvala šest hodin (400 km), takže sme byli na konci pěkně rozlámaní. Jel s nama řidič a jeho společník - oba vpředu. Cestou sme viděli zajímavý věci - různobarevný pásy polí, rozežranou mrtvolu koňa, stádo velbloudů... Taky sme se v jedné osadě u silnice najedli - dal sem si tzv. guláš - osmažený kousky masa s rýžou. Kupodivu to nebylo beraní maso. Vyhodili nás přímo před branou kláštera Erdene Zuu. Tam sme potkali párek Francouze a Angličanky, kteří nám dali vodu (sou tady autem). Potom sme našli pěknej plácek na stan hned vedle zdi kláštera a tady právě sedím a píšu.

15.7. - sobota
Probudili sme se do krásného rána (až moc krásného - bylo brutální vedro už o půl deváté). Ani sme nesnídali, rychle sme se sbalili a šli sme se podívat do kláštera. Mezi obvodovými zdmi (čtverec 400x400 m) je opravdu hodně místa, ale dnes už je na většině území jen tráva. V dobách největší slávy bylo v klášteře 60 chrámů a žilo tam 1000 mnichů, dnes tam zbyli jen tři chrámy (všechno to zboural Stalin) a mnicha sme viděli snad jednoho. Klášter leží na území původního města Karakorum, které nechal postavit Čingischán jako hlavní město své říše. Bylo ale hlavním jen 40 let a pak ho Kublajchán přesunul do Pekingu. Zbylé tři chrámy ale furt vypadají dost dobře - podívali sme se se Slávkem i dovnitř, protože sme se přifařili k ňáké anglické grupě. Pak sme ještě vyměnili peníze a vyptali se na cestu k dalším zajímavostem. Jednou z nich byl tzv. "želví kámen", kterých je celkem čtyři a vyznačovali území města Karakorum. Docela velkej šutr a pěkně šlo poznat, že je to želva. Pak sme se vydali na druhou stranu silnice do kopců. Chtěli sme tam najít tzv. "phallic rock", který má znázorňovat mužské přirození. Nemohli sme ho najít, tak sme se zeptali na cestu v jurtovém kempu. Tam nám poradili, my sme si tam nechali batohy a po chvilce bloudění (asi hodině) sme se konečně dobrali kýženého cíle. Byl dost krátkej na svůj průměr, ale čert ví jak to tady ti Mongoli mají. Pak sme si vyzvedli batohy v kempu a šli sme na druhou stranu k velké řece. Cestou sme potkali borečka, kterej s nama včera jel z UB. Samozřejmě nechyběla nezbytná vodka (0,5l) a vyměnili sme si adresy. Pak sme šli dál, trápeni ukrutnou žízní. Nakonec sme k té řece došli a našli sme parádní místečko na spaní hned na břehu s krásnou zelenou travičkou (to je tady dost výjimka, většinou je všecko suchý jak troud). Hned sme se vykoupali - na to už sme se těšili dobrých pět dní a pořádně sme si zaplavali. Pak následovala večeře - udělali sme si se Slávkem parádní vrtulky s vepřovým ve vlastní šťávě - mňam. Teď už jen tak sedíme, kocháme se, sem tam chytáme myši do síťky na motýli (je jich tady strašně moc) a píšeme deník.

16.7. - neděle
Rozhodli sme se, že dneska nikam nepudem (jako s báglama), takže sme si hezky pospali. Tuřín se ale zbudil asi o hodinu dřív a nenapadlo ho nic jinýho než roztahat všechny svoje věci před stan a jít nás fotit z nedalekého vršku. Zatímco fotil, přišel malej Mongolec, otevřel Tuřínovu ledvinu a vzal z ní 10 000 tgr. A to všechno Tuřín sledoval shora. Pak teda slezl a šel vyhledat toho Mongolca - ten už mu vrátil jenom 5000, ale aj tak může být Tuřín rád :-). Tohle všechno nám povykládal hned jak sme vstali. Pak sme si udělali polívku s rýžou. Slávek chtěl zůstat u stanu, ale já s Tuřínem a Kakáč sme se chtěli podívat na nějakej blízkej kopec. Kakáč šel sám, já s Tuřínem spolu. Mohlo to byt převýšení tak 300-400m, za dvě hodinky sme byli zpátky. Shora byl pěknej výhled na údolí, ve kterým se klikatila řeka. Po návratu (asi 14:00) sme si udělali zase něco k jídlu a už jen tak leželi. Taky šla kolem skupinka postarších Němců a jedna paní si s nama chvilku povídala. Říkala, že v Barmě je strašně levně a že v Namibii nejsou žádný silnice. Asi se pudu vykoupat.
Pak už sme hráli jen hackieho a zase sme zkoušeli chytit ňákou rybu. O výsledku se snad ani nemusím zmiňovat.

17.7. - pondělí
Dneska sme chtěli vstát už v osm, ale zdařilo se nám to tak tak v devět. Sbalili sme věci a vydali se pěšky do města Charchorinu (asi 1/2 hodiny). Tam sem si koupil limču a šli sme s Tuřínem shánět jeep do Chužirtu. Došli sme hlavní ulicí až k jakýmusi tržišti - tam bylo hodně gaziků. Začali sme smlouvat, ale asi nás chtěli všichni obrat, protože navrhovali 40 000. Už sme chtěli odejít, když nás sama oslovila jedna holka (15 let), která uměla anglicky a ptala se nás kam jedem. Nakonec nás její otec hodil za přijatelných (ale stejně nás ždímali) 25 000. Cestou do Chužirtu sme se ještě stavili v klášteře Shang (25 km) - ten se zrovna přestavoval. Za další 3/4hodinku sme už byli v Chužirtu. Tam sme zjistili, že autobus do UB jede zítra ráno v šest (jako kdybych to už někde slyšel :-) ), takže jím asi pojedeme. Je tu poblíž žeprej hezkej vodopád, ale je o 70 km a je to škaredá cesta, takže se na to asi vykašleme. Jinak Chužirt je lázeňský město (horkej pramen), takže sme se šli se Slávkem mrknout na lázeňský areál. Ten byl bohužel mimo provoz (rekonstrukce), ale na první pohled bylo jasný, že v dobách své největší slávy to bylo velmi luxusní místo (narozdíl od zbylýho města, který je škaredý jako všechny města v Mongolsku). Byl tam vysázenej parčík, všude sošky a spousta zchátralých hotelů. Vrátili sme se ke Kakáčovi a Tuřínovi a dohodli sme se, že zítra pojedeme do UB. Z toho vyplývá, že budeme spat blízko města, abysme to ráno měli kousek na autobus. Vybrali sme místo u potoka, kde nás už asi dvě hodiny otravuje pět místních děcek - už mě fakt lezou na nervy. Je 6:15, takže se dáme za chvilu do večeře.
Doprdele!! Ty děcka tady byly celkem 6 hodin! Já už su z nich úplně na prášky. 6 hodin 5 řvoucích faganů! Fuj, už sem se trochu uklidnil.
Pak sme si udělali jídlo a šli sme spat. Asi v deset přišli ty děcka znovu a říkali nám, že ráno stoupne voda a že si máme přenést stany. Na to sme se samozřejmě vykašlali. Asi ve dvě ráno přišli jiní dva kořínci a říkali nám úplně to stejný - to už sem byl nasranej. A ve čtyři přijeli k našim stanům asi čtyři výrostci na koních, kroužili kolem nás a házeli náím šutry na stany (docela velký). Tuřín s nima pak musel aspoň 3/4 hodiny komunikovat a voni furt nechtěli odejít. To už sem na ně řval. Nakonec se nám podařilo je ňák odstranit a spali sme dál do pěti, kdy sme stávali. Voda v potoce byla samozřejmě na stejné úrovni jako večer.

18.7. - úterý
V pět sme teda vstali a ve 3/4 na 6 sme už byli na zastávce autobusu, kterej měl jet v 6 do UB. 6 něco tam skutečně přijel, ale už v něm bylo dost lidí. Eště sme se tam ňák nasáčkovali a po nás ještě asi deset lidí. Do UB to stálo 7000 - pohoda. V 6:30 sme teda vyjeli a asi za 3 hodiny byla zastávka - tam sem si dal polívku. Pak sme jeli dál a hráli sme kromě Kakáča slovní fotbal. V tom autobuse bylo neuvěřitelný množství krámů, takže tam nebylo skoro žádný místo na nohy - měli sme je dost dřevěný. Už ráno bylo zataženo, ale během dne začalo pršet a jelikož ten autobus nebyl zrovna nepromokavej, na Tuřína docela pršelo - jedna paní mu pak pučila deštník - dobrej pohled na Tuřína s deštníkem v autobuse :-). Autobus měl jet zhruba 8 hodin, ale nakonec to jel víc jak 10 a ke konci to bylo už dost nevydržitelný. Kolem páté sme konečně dojeli do UB, kde samozřejmě taky pršelo. Zkusili sme poslat mejla, ale v kavárně bylo zavřeno, tak sme poslali z pošty pohledy. Ulice byli plný aut a obrovských kaluží vody, takže chůze po chodníku byla dost nebezpečná - o nějakém zpomalování aut nemůže být samozřejmě ani řeči. Někdy byla dost hluboká kaluž aj na chodníku, takže sme to museli všelijak obcházet. Pak sme našli taxála a jeli sme na venkov k babičce. Ta nás uvítala slaným čajem a hned sme si postavili stany. Všechno je strašně mokrý a prší, takže nálada není moc dobrá. Jenom sme ve stanu uvařili a deme spat.

19.7. - středa
Je ráno a furt je škaredě. Už jenom tak poprchá, ale k hezkýmu počasí to má hodně daleko.
Potom začalo pršet hodně a nálada byla mizerná. Byli sme ve stanu a nic se nedělo. Konečně asi v 11 přestalo pršet. Jeli sme do UB (chytli sme blbě osobní auto - chtělo za cestu 2000) a na nádraží sme si koupili jízdenky do Ulan-Ude. Takže teď nám už chybí jen místenky z UU do Moskvy. Chtěli sme taky vyřídit tu změnu v ruským vízu, ale nestihli sme to. Tak sme se šli teda podívat do klášera, kterej byl zatím asi nejhezčí. V hlavním chrámu byla 26metrová socha Buddhy - vypadala opravdu impozantně. Pak sme šli poslat mejly domů - našli sme levnější kavárnu (30/min), ale taky s mnohem horšíma komplama (to byly snad 486ky nebo co). Pak sme zavolali Egi, že už sme zpátky v UB. Doma byla ale jenom Tsatsi, takže sme nechali vzkaz. Pak sme jeli k babičce. Asi v 9 nečekaně přijeli Egi, Mugi, Taška + borec, kterýho už sme viděli, ale neznám jeho jméno. Dneska koupil nový auto - tak sme to zapili.

20.7. - čtvrtek
Vypadá to, že pršet už nebude, ale je dost zima. Bereme s sebou mikinu, protože taky dost fouká. Jedeme tím novým autem do UB, takže nás to nic nestojí. Jenom do centra jedeme autobusem - 200. Nejdřív sme jeli zase k ňákýmu klášteru, ale chtěli tam 2 USD, tak sme nakonec dovnitř ani nešli. Potom sme vyšli na takovej kopeček, kde byl nějakej památník ještě ze sovětské éry, ale přesto byl celkem zdařilej. Byla tam mozaika, na které se mně strašně líbila jedna ženská - mám ju vyfocenou :-). Taky od tama byl pěknej výhled na UB. Pak sme šli kolem Naadam stadionu na českou ambasádu, kde sme Taškovi pomohli vyplnit žádost o vízum - dělá v Česku švadlenu za 8500 hrubýho. Dali sme si docela dobrej oběd za 600. Pak sme šli na ruskou ambasádu vyřešit náš drobný problém s ruskými vízy, abysme zjistili, že to je problém dost velkej. Řekli nám totiž, že datum nám nemůžou posunout, že to může dělat jen ambasáda, která vízum vydala (tzn. v Brně, což je dost štreka). Z toho plyne, že si budeme muset zařídit vízum nový a to dokonce urgentně, takže nás to bude stát rovných 46 USD. Fakt pohodička. Ještě, že ten chlapík, se kterým sme mluvili, je celkem rozumnej a uzná nám zpáteční lístky bez místenek (který ještě nemáme). Takže zítra tam valíme znova žádat o vízum. Po této zastávce se nálada u všech čtyřech cestovatelů blížila 0K, protože je teď jasný, že nám to odčerpá poslední peníze a nemůžeme jet do nedalekého národního parku, kam sme měli původně namíříno. Po ruské ambasádě sme si teda šli spravit náladu do již známé české hospody. Dali sme si dvě pivka a guláš - no nebylo to ještě úplně ono (teprve se ten kuchař učí). Ještě sem zapomněl napsat, že u ruské ambasády sme potkali Čecha Lukáše (studuje informatiku v Hradci), kterej byl teď 6 týdnů v Číně a tady v Mongolsku bude ještě měsíc. Cestuje úplně sám. Byl s nama aj v té hospodě. Pak už sme se vydali zpět domů - museli sme zase do centra na taxála. K babičce sme dojeli asi o devíti, takže sem si jenom vyčistil zuby a šel spat.

21.7. - pátek
Dnešní hlavní úkol byl podat žádost o nová víza. U babičku sme teda zůstali až do 12:00 a pak sme se vydali směr ruská ambasáda. Dlouho sme nemohli nic chytit až nakonec přijela dodávka. Na ambasádě sme byli akorát před druhou, byli sme hned první na ředě a všechno proběhlo bez problémů. Pak sme se šli mrknou na internet kromě Slávka, kterej si šel na nádraží vyměnit lístek do Moskvy za lístek do Ulan-Ude (trochu totiž předtím zmatkoval). Po přečtení mejlů sme jeli zpět na venkov, protože UB už máme dost a centrum známe nazpaměť. U babičky sme složili stany a věci protože sme se rozhodli vypravit do nedalekých kopců. Pak sme čekali na Slávka, kterej přišel až asi za 3 hodiny (19:00). Přinesl nám na omluvu šampáňo a každýmu jabko. Pak nám vyprávěl jak se tři hodiny snažil o zrušení lístku až se mu to nakonec podařilo. Pak už sme se konečně vydali do kopců. Jelikož už bylo dost pozdě, vylezli jsme jen na první vrchol a tam sme našli pěkný místo na stany. Poprvé v Mongolsku sme si taky rozdělali ohýnek - moc dobrej - a popovídali sme si o tom, kdy bude zase válka v Evropě (jako v rámci EU). Slávek to vidí na dost brzo. Dali sme si bramborovou kašu s lančmítem - vynikající.

22.7. - sobota
V noci mně byla zase zima na nohy, ale nebylo to až tak strašný jak včera. Probudili sme se snad poprvé po pěti dnech do krásného počasí - ale pořád je chladněji než na začátku.
Už je 13:00 a nikomu se moc nikam nechce. Tak přemýšlíme, jak to dneska provedeme.
Nakonec sme se přecejenom sbalili (asi ve 3) a vyrazili přes údolí na jinej kopec. V údolí sme nabrali vodu. Šli sme asi tři hodiny až sme nakonec vybušili obrovskej kopec a na jeho vrcholku sme udělali tábořiště. Máme odtud pěknej výhled na Babiččino údolí.

23.7. - neděle
Dneska je ještě hezčí počasí. Vstali sme (10:00) a vyrazili zase na další kopec. Kakáč tady konečně našel Jasoně, který pořád hledal. Pak sem si poškrábal lýtko, když sem běžel za žluťáskem. Vyšli sme asi po dvanácté a sešli zase do údolí (kolem jakýsiho pionýrskýho tábora). Došli sme k potoku a tam sme se po dlouhé době zase vykoupali. Kolem potoka bylo pěkný rašeliniště - hezky se to při došlapu pohupovalo. Museli sme skákat po takových těch kopečkách jako v Psu Baskervillském. Pak sme vyšlapali celkem brutální kopec - bylo to hodně prudký. Nahoře sme udělali tábořiště. Jen co sme položili batohy začali sme vařit, jelikož jsme měli obrovskej hlad. Začínáme být pěkně rozežraní. Napřed sme si dali kolínka s hovězím. To mně samozřejmě nestačilo, takže sem si ještě udělal kolínka s bujónem. Pak sme si jako zákusek dali Tuřínův salám s mým hustopečským chlebem od Taranzů. Už byl trochu tvrdší, ale co byste nechtěli po 19 dnů starým chlebu. Nakonec se ještě dojídáme semínkama z šišky. Taky je tady dost komárů - ňák je ten repelent, co sem ho na sebe pracně patlal, neodrazuje. Jo, a ještě se všichni kromě mě cpou odporným Glukopurem, což je samotnej hroznovej cukr - FUJ.

24.7. - pondělí
Vstali sme asi v devět a vydali sme se směrem k babičce. Byli sme tam za chvilku. Čekala tam na nás Egi s Taškou a Tsatsi - říkali, že nás hledali v lese. Pak sme jeli k Egi do bytu, kde sme si nechali batohy, a šli sme do města vyzvednout si ruský víza (12:20). Bylo to v pohodě, akorát se jim nelíbily moje fotky, protože se z nich smazávalo razítko. Tak sem se musel ještě jít vyfotit do State Department Store. Pak sme si koupili něco na zub, zašli na internet a vrátili se zpátky k Egi. Tam sme jedli, pili vodku a hráli hru z ovčích kotníků. Asi v 10 sme se vydali na diskotéku. Byla celkem v pohodě, akorát sem si připadal furt málo nakalenej, tak sem furt pil další vodku a nakonec to dopadlo dost špatně. Taky tam byli nahý tanečnice. Asi ve 4 ráno sme vyrazili zpět domů.

25.7. - úterý
Vstali sme kolem desáté - stále notně přiopilí. Naládovali do nás ňáký jídlo a potom (12:00) sme se vydali na nádraží na vlak domů. Nebylo mně na tom slunku zrovna nejlíp. 13:50 sme vyjeli směr ČR - mávali sme z okýnka na Egi, Tašku a Tsatsi. Teď sme na hranicích (21:00) a už ze mě vyprchal alkohol, takže mě teď naprosto nesnesitelně bolí hlava. Asi brzo umřu. A to budeme ještě 4 hodiny stát na ruské straně. Ach jo. Zápisky za poslední dva dny sou dost mizerný, ale na víc fakt teď nemám.
Ti celníci otravovali dost dlouho. Vždycky sem už skoro usnul a došel zase ňákej jinej a chtěl pasy nebo vyplnit nějaký lejstro. Poslední došel snad ve 4 ráno. Ale podařilo se nám i něco pozitivního - koupili sme místenku do Moskvy, takže teď už nás nevysadí v Ulan-Ude. Stálo to 1000 rublů.

26.7. - středa
Probudil sem se asi v deset. Tuřín už byl vzhůru dlouho - v sedm v Ulan-Ude koupil chleba. Pak sme jeli zase kolem Bajkalu - Kakáč s Tuřínem si koupili makrely - moc dobrý. Já sem si zase v Zimě koupil dva pirožky - vynikající a chleba. Sme totiž strašně rozežraní a mám furt hlad. Jinak ta cesta ubíhá o dost hůř než když sme jeli tam. Hráli sme karty, ale už nás to nebaví. Taky sme si s přejezdem do Ruska nastavili na hodinkách moskevskej čas, takže tento den bude mít 28 hodin - bohužel nemáme DELI SUPER a tak se furt cpeme něčím jiným. Jo, Tuřín v Zimě kupoval čajový pečivo a ta ženská ho zdržovala tak dlouho, že mu málem ujel vlak - moc dobrej pocit ocitnout se v tričku a bermudách v ňáké ruské díře :-).

27.7. - čtvrtek
Probudil sem se o půl sedmé - částečně vinou posunutýho času a částečně taky proto, že mně v noci nachladl močák a chtělo se mně šíleně na záchod. Pak sme někde zastavili a koupil sem si palačinky plněný tvarohem. Potom v Novosibirsku zase pirožky plněný bramborama. Jinak se nic neděje. Venku je hezky a obligátně je všude plno bříz. Z nudy zkoušíme sepsat všech 52 amerických států. Teď sme právě zastavili v Barabinsku a Kakáč s Tuřínem se šli mrknout ven. Jo, eště sem zapomněl říct, že v Novosibirsku sme naskakovali do už rozjíždějícího se vlaku, protože sme se s někým zakecali. Bylo to docela vzrůšo. Doufám, že dneska v noci nebude taková kosa jak minulou noc - musel sem někdy ve tři ráno shánět deku, jinak bych umrznul.

28.7. - pátek
Absolutně nic se tady neděje, akorát v Jekatěrinburgu sem si koupil pirožky a ledňáka. Jinak teď celý dny čtu Kakáčovu knížku "A potom sme uslyšeli hřmění" od Killense. A taky už sme zase v rodné Evropě - hurá.

29.7. - sobota
Ráno sme se vzbudili a byli sme v Danilově - už jen 6 hodin do Moskvy. Sbalili sme si batohy, odevzdali povlečení a za chvilku sme byli v Moskvě. Hned jak sme dojeli na Jaroslavskoj vokzal, sedli sme na metro (za dobu, co sme byli pryč stačilo zdražit ze 4 na 5 rublů) a jeli sme na Belaruskaja vokzal. Tam sme, jako obvykle, hledali půl hodiny mezinárodní pokladnu (zase nás posílali od čerta k ďáblu), abychom ji pak našli, jako obvykle, tam, kde byla ta nejdelší fronta. Vystáli sme ju (1 hod) a dozvěděli sme se, že na dnešní vlak do Česka už sou volná jen tři místa. To nás opravdu nepotěšilo, ale jali sme se vymýšlet náhradní plán. Rozhodli sme se jet jenom do Varšavy (jiným vlakem) a odtama že už to ňák doklepem. Tak sme si stoupli znovu do té fronty. Tentokrát to trvalo už jen půl hodiny. Když se Tuřín dostal na řadu, lehce se té paní za přepážkou připomněl - jako že my sme ti, co chtějí do Česka a že už sme to vymysleli jinak. Na to mu ta slečna s ledovou tváří sdělila, že ve vlaku do Olomouce je 11 volných míst. Chvilu sme fakt nevěděli jak se máme tvářit, ale nakonec sme byli rádi, že pojedeme rovnou dom. Následovala dvacetiminutovka tvorby lístků - absolutně nechápu, co jim na tom trvá tak dlouho - nikdy nekupujte lístek v Rusku :-). Pak sme dostali jakýsi papírky a měli sme jít zaplatit do pokladny. Tam bylo připraveno další překvapení - paní nám s úsměvem oznámila, že máme zaplatit dohromady 3000 rbl - tzn. každej 750 rbl. Přitom z Česka nás to stálo jen 650 Kč. Tak sem se vrátil k předešlému okýnku a namýtal sem, že to je moc. Nato vzala slečna tužku a něco napsala. Vrátili sme se k pokladně a rázem to bylo 2500. Nemohli sme věřit svým očím - oni si snad ty ceny cucají z prstu! Tak sme to už zaplatili, takže teď máme místenky na dnešní večer do Česka. Pak sme si dali bágli do haly, kde u nich seděli Kakáč s Tuřínem. Já se Slávkem sme se ještě znovu vydali metrem na Jaroslavskij vokzal, protože tam je dobrá tržnice a mají tam všemožný hry na CDách zhruba 75 rbl/kus - není špatná cena :-). Jediná chyba byla, že už sme neměli skoro žádný peníze (já teď mám 20 kopějek a 100 korun). Pak sme samozřejmě koupili hromadu jídla (obrovskej hlad), pivo a vydali se zpět na Běloruskaja. Tady teď píšu deník a právě nám přijel k nástupišti náš vlak, takže se tam asi pudem pokusit nastoupit.
Tak nastoupit se nám podařilo a dokonce sme měli štěstí, že sme jeli ruským vagónem, protože ten byl pěknej moderní, kdežto českej je ta nejstarší rachotina, kterou sehnali. Byli sme v kupé se Slávkem s jednou ruskou paní. Skoro hned sme se uložili ke spánku.

30.7. - neděle
Přes noc sme ujeli pořádnej kus cesty - probudili sme se někde před Brestem. Tam sme samozřejmě měnili podvozky a navíc hranice do Polska, takže se to pěkně zpomalilo. V Polsku sme potom jeli dost dlouho třicítkou nebo tak, takže to byla otrava. Naše ruská spolucestující (asi 60) se s nama rusky! bavila o filosofických otázkách jako je třeba panslovanská soudržnost, národní povaha Čechů a tak. Spíš to vypadalo tak, že furt mluvila ona a my sme semtam aj něco pochopili. Asi v osm sme si šli lehnout. O půl jedenácté sme byli na českých hranicích, takže nás probudili celníci. Proběhlo to bez problémů.

31.7. - pondělí
Pak nás pro změnu vzbudil průvodčí, ale to už byla radost, protože nás budil, že už bude Olomouc. Jenom sem si vyčistil zuby, nabalil batoh a čekali sme na plošině u dveří. Konečně to přišlo a stanuli jsme po téměř měsíci na české půdě. Hurá! V nádražní hale sme zjistili, že vlak do Brna jen tak nepojede (bylo asi 2:30), tak sme se mrkli ještě na autobusový - tam samozřejmě taky nic nejelo. Vrátili sme se na vlakovej nádr a zistili, že do Brna to jede 5:23 - pohoda. Dali sme si v nádražní restauraci svíčkovou na stojáka za 30 Kč - vynikající + škopka. Poté sme se odebrali vyčkávat odjezdu vlaku do nedalekého baru. Tady sme si dali dalšího škopka a tady taky teď píšu. Je 4:30, takže ještě tady chvilku vydržíme a pak pofrčíme do Brna.
V Brně sme byli za hodinku. Tam sme se před hlavním nádražím rozloučili a já sem se vydal vlakem do Hustopeč.
Nečikova stránka: cestování

Ukrajina
Norsko
Paříž
Mongolsko
Skandinávie
Turecko
Kanáry
Chorvatsko
Slovensko
Nový Zéland
Korea

Hlavní menu